Most plný umění

Karel Prager navrhl v 60. letech v Praze dům „jako most“ – známé Federální shromáždění, které dnes slouží jako nová budova Národního muzea. Nad historické sídlo burzy na skutečných mostních nosnících vynesl moderní stavbu, která pořád překvapuje svou nekonvenčností. Ve stejném období přišel s podobným konceptem i Vladimír Dedeček, a to ve svém projektu přístavby Slovenské národní galerie, SNG.

Na barokní komplex vodních kasáren napojil brutalistní přístavbu zvanou jednoduše „přemostění“. Kasárna, z poloviny zbouraná při stavbě čtyřproudé nábřežní silnice, se tak opět „zacelila.“ Díky volnému přízemí ale zůstala v kontaktu s Dunajem. Přemostění nabídlo kromě výjimečné architektury také perfektní výstavní prostory podle nejlepších zásad své doby. Bohužel ale pro socialistické stavebnictví byl takový projekt příliš náročný úkol, a tak byla stavba v roce 1975 předána se stovkami vad a nedodělků.

Odborníky přemostění nadchlo, místní k němu už tak dobrý vztah neměli. A tak, když se muselo v roce 2001 uzavřít pro havarijní stav, který ničil umělecká díla, byla na stole i jeho demolice. Té nakonec uniklo a po dlouhých 22 letech se přístavba letos opět kompletně otevřela veřejnosti. Původní Dedečkova architektura se citlivě obnovila, několik nutných novodobých zásahů ji pozvedlo. A přístavba se ještě lépe než v 70. letech propojila s historickou budovou vodních kasáren, která se otevřela ve všech směrech, takže vzniklo živé místo pro setkávání.

Ikonická pyramida

Další z povedených staveb 2. poloviny 20. století v Bratislavě, slavná obrácená pyramida, je bez nadsázky jedním ze symbolů města. Praha má sice také svou pyramidu, hotel na Břevnově, ale ta bratislavská je jen jedna. Sídlo Slovenského rozhlasu to ale stejně jako galerijní přemostění nikdy nemělo lehké. Návrh vznikl v uvolněných 60. letech, autoři Štefan Svetko, Štefan Ďurkovič a Barnabáš Kissling chtěli od začátku vytvořit nekonvenční stavbu. To se jim rozhodně podařilo, ale její realizace byla obzvlášť náročná. Šlo o jednu z prvních ocelových budov na Slovensku, stavba se komplikovala a vlekla. Nakonec se rozhlas do nového sídla nastěhoval až po dlouhých 20 letech.

Výjimečný je také interiér, který se dodnes zachoval v téměř původním stavu. Většina prostoru je otevřená a vzdušná, což bylo na svou dobu velmi inovativní řešení. A naprosto vyniká tzv. Velké koncertní studio, zavěšené v prostoru na pružinách, které zajišťují odhlučnění. Budova se v roce 2017 zaslouženě stala kulturní památkou.

Nákupy budoucnosti

U kulturních památek ještě zůstaneme. Nová tržnice, na kterou se podíváme dál, se jí totiž stala nedávno, na konci roku 2022. Stejně jako ostatní stavby, na které upozorňujeme, dává najevo, jak architektura v dobách socialismu dokázala být rozmanitá a soudobá. Stavba dokončená v roce 1983 využívá výrazné barvy a tvary. V duchu stylu high-tech a nastupující postmoderny odhaluje například výrazné tubusy vzduchotechniky a dodnes působí futuristicky.

Architekt Ivan Matušík se navíc inspiroval historickými tržnicemi, které mají bohatou tradici například v blízké Budapešti. Celý komplex má přehledné ulice a náměstí, díky proskleným stěnám, stropním světlíkům a otevřeným prostorům působí vzdušně a moderně. Součástí návrhu byl i mobiliář, opět ve výrazných barvách a tvarech, který se z velké části dochoval.

Nepřístupný trezor

Vladimír Dedeček dokázal vždy výborně využít parcelu, kterou měl k dispozici, a opravdu mimořádně se mu to povedlo u Slovenského národního archivu. Ten svými výraznými tvary a holými plochami přesně splňuje definice brutalismu a doslova dominuje celému okolí. Pomáhá mu k tomu poloha na Holém vrchu nedaleko známého Slavína.

Výraz a podoba stavby vychází z jejího poslání: archiv nepotřebuje okna, naopak jsou pro historické dokumenty nežádoucí. Archiv shlíží na město a uchovává jeho paměť, materiály jsou v bezpečí, ale zároveň všem na očích. Dedeček hmotu budovy promyšleně rozčlenil a zvýraznil kancelářské prostory v dolních patrech, archiv tak nepůsobí těžkopádně. Budova je bohužel zcela nepřístupná, a to včetně dvora, zveřejnit fotku zblízka je prý dokonce trestný čin. Pokud archiv ale vyfotíte z ulice, je podle místního hlídače vše v pořádku…

Pestrá studentská léta

Poválečné stavby jsou často skutečné skryté klenoty: málokdo o nich ví, ale přitom dokáží nadchnout. Přesně takový je i internát Družba od Jósefa Finty, skrytý v Mlýnské dolině, kousek od Dunaje. Z dálky může působit jako obyčejný panelák, stačí se ale trochu přiblížit a hned je všechno jinak. Architekt sice musel využít typizované prvky, ale doplnil je všudypřítomnými barevnými detaily, na míru vyrobenými doplňky a unikátním množstvím uměleckých děl.

Družba jako další zmíněné stavby přežila v původním stavu trochu nechtěně, kvůli nedostatku financí. Přečkaly tak ale léta kritická pro každou architekturu, tedy ta, kdy ještě nemáme dostatečný odstup, abychom posoudili jejich hodnotu. Všechny pořád nemají vyhráno, hlavně v Praze, jak ukázala výstava Architektura 58–89 a návazné přednášky. Alespoň část budov z tohoto období se ale zaslouženě stává památkami a Bratislava jednou bude mít výjimečně dochovanou sbírku architektury 2. poloviny 20. století.

Všech pět staveb z článku a několik dalších, které se nevešly, najdete v této mapě.