Novou publikaci charakterizuje celkem sedm kapitol, v nichž tvůrci shrnují témata společná pro většinu projektů. Mezi ta nejzajímavější patří podle Ibañeze Identita a fikce, tedy otázky, jaké prvky město využívá k vyjádření své povahy a jaké příběhy o sobě vypráví. Projekty si v minulosti často kladly otázky: co to znamená být součástí svého města? Jakou roli hrají symboly, rituály nebo vzpomínky? Jako příklad Javier ukazuje sochu generála Espartera v centrálním parku.

„To je monument, u nějž se místní fotili už v 70. letech minulého století, je typickým symbolem identity města, ale dnes se u něj už nikdo nezastaví. Nemá proč,” vysvětluje kurátor. Pak ale vznikl festival a s ním i projekt polské designérky Izy Rutkowské. Ta k obrovskému bronzovému koni přidala ještě většího, dřevěného a hravého, jako z dětského pokojíčku. „Díky nové instalaci se lidé místu přestali vyhýbat. Hravého koně si začali osahávat, pokoušeli se na něj vylézt, což nešlo bez pomoci. A přesně to chceme — kolektivní, sdílené zážitky. Ne individuální monumenty,“ říká Peña-Ibañez.

Festival jako dialog s městem

Concéntrico není jen klasické bienále architektury. Javier nikdy neměl záměr vystavovat samotné objekty. Chtěl změnit způsob, jakým se lidé dívají na místo, kde žijí. „Věřil jsem, že architektura může být nástroj, jak zahájit dialog a porozumět lépe městu, v němž žijeme. A pochopit tak lépe i sami sebe.“

Logroño je nenápadné severošpanělské město, obklopené vinicemi La Rioja. V 90. letech se jeho centrum vyprázdnilo, lidé se stěhovali na okraj a do starých ulic se vraceli jen málokdy. Odtud podle kurátora vzešla myšlenka oživit centrum a vrátit lidi tam, kam běžně nechodili. „Řekl jsem tehdejšímu starostovi: musíme dostat intervence do skutečných ulic, na skutečná náměstí, k řece. Musíme s lidmi přemýšlet nad jejich městem,“ vzpomíná Peña-Ibañez.

První ročník začal v roce 2015 docela nenápadně — jednou instalací, jednou ulicí, jedním pokusem. Ale už tehdy se ukázalo, že i malá změna může pohnout celým městem. Lidé, kteří roky míjeli prázdné náměstí, se najednou zastavili. Jiní se po dlouhé době vydali na druhý břeh řeky do části města, kterou sami označovali za mentálně odříznutou. „Po prvním ročníku nám lidé říkali, že v té čtvrti nebyli celý rok. Rok,“ vzpomíná Javier. „To ukazuje, jak silný nástroj může architektura být, jak dokáže vrátit městu význam a lidem chuť znovu objevovat.“

Concéntrico od té doby funguje jako platforma, kde se potkává lokální zkušenost s mezinárodními týmy. Nikdo nedostává předepsané zadání ani šablonu. „Celé město je k dispozici,“ říkají organizátoři každému, kdo přijede. Výsledkem je pestrá mapa zásahů, které město proměňují v živý organismus.

Sedm dní sebereflexe

Každý ročník trvá jen týden. Během něj se Logroño dramaticky promění. Náměstí získávají jinou atmosféru, lidé posedávají v místech, která předtím míjeli a vytváří si nové mentální mapy města. „Někdo možná považuje festival za malou utopii,“ říká Javier. „Lidé se na ulici smějí, baví se spolu. A to není běžné.“

Jedním z nejtěžších úkolů je podle Javiera pracovat pro všechny: „Ve městě je klient každý. A to je mnohem těžší než pracovat pro jednoho člověka,“ vysvětluje. Proto také tým každý rok vybírá nová místa, a to nejen v centru, ale i v zanedbaných čtvrtích. Do procesu zapojují školy, instituce, knihovny, místní spolky. A hlavně obyvatele samotné. Festival tak roste dohromady s nimi.

Za uplynulou dekádu vzniklo asi 160 instalací. Mezi autory byla i tři česká studia. „Pár účastí na zahraničních festivalech jsme už v minulosti měli. A tak už máme takový zvyk, že kdykoli někam jedeme, využíváme ten čas k tomu, abychom reflektovali naši práci i přístup lidí v Česku. Je vždy dobré vidět, jak to funguje jinde. V Logroňu jakožto městu na severu Španělska jsme viděli mnoho podobností s Libercem, zejména co se týká velikosti a geografie. Nicméně kulturně a společensky je to naprosto jiná zkušenost,” říká Jan Mach, spolu zakladatel studia Mjölk, které v roce 2018 navrhlo instalaci nazvanou „lampička”.

O pozitivní zkušenosti s festivalem mluví i architekt Tomáš Kozelský, jehož studio KOGAA se do Logroňa podívalo v roce 2020 s instalací Vzdušný circus. „Překvapilo mě, jak neuvěřitelně nápomocný byl celý tým kolem Concéntrica i celé město. Podobnou podporu jsme při práci s jinými městy nikdy nezažili. Náš pavilon díky tomu mohl ‚žít‘ dál a nakonec cestoval do čtrnácti dalších míst po světě, dokonce až do Seattlu, kde ho využívá místní divadlo. Když to srovnám s jinými zeměmi, Španělsko je úžasné místo pro experimenty. A úplně jiný extrém je Německo, tam jsme museli nechat oficiálně certifikovat i to, že překližka hoří, a konstrukci testovat téměř jako letadlo v aerodynamickém tunelu.“

Česko mělo své zastoupení i v letošním ročníku 2025. Nami Nami studio pro festival navrhlo pavilon Divoši, které děti vyzývalo ke stavění „lesních domečků” z přírodních materiálů. „Byla to skvělá zkušenost. Nemyslím si, že by španělské a české děti byly nějak odlišné. Ale když jsem viděla, jak instalaci používají, došlo mi, že to nejdůležitější je prostě nechat je hrát si. I když jsme se snažili, aby byla instalace maximálně interaktivní a na informační tabuli bylo jasně napsáno, že si tam mohou vytvářet vlastní věci a stavět vlastní konstrukce, spousta rodičů děti okamžitě brzdila: ,Nesahej na to, opatrně,” říká své zkušenosti architektka Klára Koldová.

Kniha Concéntrico: Urban Innovation Laboratory s fotografiemi všech projektů je dostupná v nakladatelství IPR. Termín pro konání dalšího ročníku festivalu jsou 18–23. června 2026.

Pusťte si záznam z diskuzního večera: