Pasáže: stín pod skleněnou střechou

Nejmladší vrstvu „ochlazovací infrastruktury“ představují pražské pasáže. Vznikaly především od konce 19. století jako reakce na zahušťování centra a proměnu velkoměstského provozu, kdy bylo potřeba zachovat prostupnost historických bloků bez jejich narušení. Z urbanistického hlediska vytvořily druhou síť veřejně přístupných tras ukrytou uvnitř domů. Praha má v tomto ohledu jednu z nejhustších soustav pasáží ve střední Evropě, zejména v jádru mezi Václavským náměstím a Národní třídou, kde lze dodnes projít celý úsek téměř bez kontaktu s ulicí. Vedle sebe zde existují renesanční palácové dvory (Platýz), secesní pasáže (Světozor, Černá růže) i raně moderní Lucerna. Myšlenka průchozích bloků se objevuje i v současné Praze, například u Masaryčky, kde systém veřejných průchodů navazuje na historickou tradici prostupného města.

Podloubí: středověká odpověď na letní vedra

Ještě starší vrstvu této prostorové logiky představují podloubí, která byla po staletí běžnou součástí městských center. Nevznikala jako klimatické opatření, ale jako rozšíření uličního parteru pro obchod a pohyb, s plynulým přechodem mezi ulicí a domem. Jejich příjemnější mikroklima je dané hlavně stínem, menším osluněním fasád a masivní zděnou konstrukcí, která pomaleji reaguje na změny teploty. V Praze jsou dobře dochovaná zejména na Malé Straně, například kolem Malostranského náměstí nebo v Nerudově ulici, kde tvoří souvislé kryté úseky veřejného prostoru.

Podobný princip se v Praze objevuje i dnes, byť v jiné podobě. Například komplex Bořislavka Centrum pracuje s krytými venkovními prostory a ustoupeným parterem, který vytváří chráněná místa pro pohyb i pobyt. Důležitou roli zde hraje také umění ve veřejném prostoru, které aktivuje přízemí budov a posiluje charakter těchto poloveřejných zón. Nejde o obnovu historických podloubí, ale o návrat k principu přechodového prostoru mezi ulicí a budovou.

Nádvoří: skryté světy za fasádami

Pokud pasáže představují druhou vrstvu ulic, nádvoří tvoří druhou vrstvu náměstí. Historická Praha je jimi protkaná, přesto zůstávají převážně skrytá za uličními fasádami. Vznikala jako součást měšťanských domů, paláců, klášterů i univerzitních areálů a jejich podoba se postupně proměňovala od středověku až po baroko. Karolinum představuje kompaktní univerzitní dvůr s jasnou prostorovou organizací, Klementinum naopak rozsáhlý systém několika propojených nádvoří. V palácové architektuře Malé Strany, například v okolí Valdštejnského paláce, sloužila nádvoří jako přechod mezi rušnou ulicí a reprezentativními či soukromými částmi sídla.

Historická nádvoří měla převážně provozní nebo reprezentativní funkci. Současné vnitrobloky naopak stále častěji slouží jako pobytové prostory se zelení, hřišti nebo komunitními zahradami. Ve Vršovicích, v Holešovicích, na Letné nebo na Vinohradech se řada původně hospodářských dvorů proměnila v poloveřejné prostory, které dnes tvoří důležitou součást městského života.

Zahrady za zdí: tajné letní útočiště

Nejpropracovanější odpověď na letní vedra nabízely historické zahrady ukryté uvnitř městské struktury. Zejména na svazích Malé Strany vznikla v období baroka mimořádná soustava palácových zahrad, která pracovala s terénem, vegetací i vodou jako s architektonickými nástroji. Vrtbovská a Ledeburská zahrada kombinují terasy, schodiště a vzrostlou zeleň do promyšlené kompozice oddělené od ruchu okolního města. Vrtbovská zahrada navíc patří k nejlépe dochovaným barokním terasovým zahradám severně od Alp. Podobně funguje i mladší Grébovka, kde krajinářská úprava využívá stín, vodní prvky a členitý terén jako základní nástroje práce s prostředím.

Význam městské zeleně se dnes do urbanistických úvah vrací. Jedním z klíčových projektů je Park Maniny v rámci rozvoje Rohanského ostrova, který má propojit Karlín s řekou a stát se součástí širšího zeleného pásu podél Vltavy. Park je součástí plánované čtvrti Rohan City a má tvořit její hlavní veřejný prostor. Nové parky a krajinářské úpravy vznikají také v oblasti Bubnů-Zátor nebo v připravované podobě území kolem Florence, kde se mění dosavadní dopravní a industriální charakter na strukturu s větším podílem zeleně a pobytových ploch.

Průchody mezi domy: neviditelná síť staré Prahy

Méně nápadnou, ale důležitou součástí historické Prahy jsou průchody a průjezdy propojující jednotlivé bloky domů. Na rozdíl od reprezentativních pasáží vznikaly často čistě z provozních důvodů, přesto vytvořily hustou síť alternativních tras, které umožňovaly pohyb městem mimo hlavní ulice. Dobře patrné jsou například v okolí Betlémského náměstí, Anenské čtvrti nebo na Malé Straně, kde dodnes odhalují původní strukturu parcel a vnitřních dvorů. Právě v těchto nenápadných spojnicích lze často číst historický vývoj města lépe než z uličních fasád.

Zatímco dříve vznikaly průchody organicky, dnes se stávají vědomou součástí urbanistického návrhu. V projektech jako Masaryčka, Rohan City nebo v Bubnech-Zátorech se pracuje s prostupností bloků jako s jedním ze základních principů plánování. Nejde jen o zkracování cest, ale také o vytváření jemnější sítě veřejných prostorů, které přinášejí víc stínu, zeleně a možností pohybu mimo hlavní dopravní tahy. Historická prostupnost města se tak stává inspirací i pro současné plánování.

Pasáže, podloubí, nádvoří, zahrady i průchody nevznikaly jako klimatická opatření v dnešním slova smyslu. Přesto ukazují, že řada principů, které dnes považujeme za součást adaptace měst na vedro, byla v historické Praze přítomna dávno před nástupem klimatizace.