Myslete na všechny. Postižení sluchu má každý dvacátý, jak jim zpřístupnit úřady i kulturní akce?

V Česku je podle odhadů půl milionu lidí se sluchovým postižením – tedy každý dvacátý. Při zážitcích, které jsou pro většinovou společnost samozřejmost, se setkávají s překážkami. I když vyrazí do kina na film s titulky, nerozumí pozvánkám a upoutávkám. Když film někdo osobně uvádí nebo po něm následuje debata, jsou z toho vyloučení. A kdyby v budově začalo hořet, dostane se k nim varování včas? V CAMPu proběhla letos už druhá konference o přístupnosti, tentokrát pojmenovaná Jak na přístupnost pro osoby se sluchovým postižením? Aneb pojďme si v tom udělat pořádek.

Každý to má jinak

Ze zmíněného půl milionu lidí se sluchovým postižením nejsou všichni stejní. Někdo potřebuje tlumočení do českého znakového jazyka (ČZJ), pro ohluchlé je ale často komplikované se učit nový jazyk, takže preferují simultánní přepis řeči na svých smartphonech a titulky. To je u přístupnosti zlaté pravidlo – myslet na to, že různí spoluobčané mají různá omezení a jiné preference a potřeby. Lidé s postižením sluchu nejsou homogenní skupina.

Srozumitelně komunikovat ke všem bez rozdílu by měla především státní správa, úřady, banky a podobné veřejné instituce. Definují to právní normy jako zákon o přístupnosti, ale vyplývá to třeba i z Listiny základních práv a svobod. Bohužel však stále existuje spousta bariér a v Česku jsou v přístupnosti napřed hlavně kulturní instituce.

Podle Českého statistického úřadu je v Česku na milion a 152 tisíc lidí, kteří jsou kvůli svým zdravotním problémům dlouhodobě omezeni v běžných činnostech. 500 tisíc z nich má postižení sluchu.

Autor: Jan Malý , Zdroj: IPR Praha

Jedním z průkopníků inkluzivity je Jeden svět. Mezinárodní festival dokumentárních filmů orientovaný na téma lidských práv se začal zpřístupňovat už před osmi lety. Kina, ve kterých pořádá promítání, vybavuje navigačními systémy, k filmům poskytuje audiopopis i SDH titulky a debaty tlumočí do ČZJ.

Jak začít?

Cestou otevírání se všem návštěvníkům bez rozdílu se před čtyřmi lety vydal i CAMP. Do svých sálů umožňuje bezbariérový vstup, aby sem mohli bez problémů přijít i lidé na vozíku nebo rodiče s kočárky. Pořádá komentované prohlídky výstav ve znakovém jazyce a přednášky titulkuje v reálném čase. Zároveň vše na místě překládají tlumočníci či tlumočnice do ČZJ. Velká část programu je také přístupná na streamu pro ty, kteří nemohou dorazit, a rovněž přenos disponuje titulky i tlumočení do ČZJ.

„Klíčové pro nás bylo, že jsme na začátku našli dobrou mentorku, Marianu Chytilovou, která nás tímto procesem provedla a stále provází. Nyní máme koordinátorku přístupnosti přímo v CAMPu – Hanu Rabasovou, a Mariana Chytilová pro nás provádí externí supervizi,“ popisuje Adam Švejda, zástupce ředitele pro ekonomickou a provozní činnost Institutu plánování a rozvoje, pod nějž CAMP spadá.

Bez mentorky by to nešlo. Adam Švejda vysvětluje, že s přístupností nejlépe pomohou specialisté, kteří jsou ve spojení s komunitami lidí se speciálními potřebami. CAMPu i Jednomu světu se zpřístupněním pomohla konzultantka Mariana Chytilová.

Autor: Jan Malý , Zdroj: IPR Praha

Dnes je prostor CAMPu vybavený indukční smyčkou a piktogramy a kustodi jsou školení pro komunikaci s lidmi s postižením, takže je dokáží nasměrovat a poradit jim. U přístupnosti je ale potřeba myslet i na detaily – v kavárně CAMPu třeba čeká miska s vodou na asistenční psy. Architekturu Pragerova komplexu, kde CAMP sídlí, si zase díky haptickému modelu mohou vychutnat i ti, kdo mají postižení zraku.

„Začátky byly trochu frustrující, protože tato opatření stojí poměrně dost peněz. A spoluobčané, kterým to bylo určené, k nám stále moc nechodili. Pak nám došlo, co děláme špatně – musíme investovat také do propagace a využívat speciální techniky jako videopozvánky nebo pozvánky v ČZJ, abychom o sobě dali správným způsobem vědět. Jako zástupce veřejných institucí si tyto investice musíme umět obhájit. Myslím, že je to naše povinnost,“ uzavírá Švejda.

Co se musí změnit?

Přestože máme potřebnou legislativu, která přístupnost vyžaduje, chybí systém, který by o ní informoval nebo její naplňování kontroloval. Proto by měl existovat návod shora garantovaný státem, kterým by se mohly řídit úřady, ale i všichni ostatní, kteří mají o inkluzivitu zájem.