Jak ses dostal k práci technické produkce CAMPu?

Vystudoval jsem režii dokumentárního filmu v Bratislavě na Vysoké škole múzických umění a po absolvování jsem měl krátkou stáž na Akademii výtvarných umění v Praze. Tehdy jsme natáčeli pro Artyčok videa v oblasti umění a galerijního vystavování. Po ukončení stáže jsem se musel rozhodnout, jestli se vrátím do Bratislavy, nebo zůstanu v Praze. Viděl jsem inzerát, že někoho hledají do nově vznikajícího pražského Centra architektury a městského plánování, tak jsem tam napsal a v roce 2017 nastoupil do čerstvě založeného CAMPu. Už po škole jsem věděl, že nechci dělat film, ale že bych rád zůstal u transmediální komunikace, kterou CAMP přesně dělá. Z malé brigády se postupně stala práce na více než plný úvazek. Oslovilo mě to a už tu jsem skoro čtyři roky.

Transmediální komunikace? Co to znamená?

CAMP je v tomhle unikátní. Jedno téma komunikuje na pěti frontách. Je to fyzický prostor na způsob galerie. Do toho ale pracuje s printem, modely, kiosky a digitální stěnou, využívá stále nové a nové technologie a předává skrze ně informace veřejnosti. Také vyvíjí aplikace nebo převádí akce do online prostředí. Aby toto všechno technicky fungovalo, musí to někdo propojovat. A to je to, co dělám já. Není to ale jen technická záležitost. Baví mě i sledovat obsah a jeho prezentaci a upravovat ji podle toho, jak na ni reagují diváci. V tomhle přístupu mě CAMP chytil a drží mě doteď.

Co tedy v CAMPu všechno děláš?

Začínal jsem jako jediný člověk na technickou podporu akcí, ale moje role se postupně hodně proměnila. Při zakládání v roce 2017 jsme si mysleli, že se v CAMPu budou konat dvě akce za týden v podobě nějaké prezentace a jinak se budou lidé chodit pasivně dívat, co se plánuje v Praze stavět. Postupem času ale z CAMPu vzniklo obrovské eventové centrum, které zajišťuje servis pro magistrát, IPR i pro různé neziskové organizace. Dnes se podílíme na přípravě nejrůznějších prezentací a workshopů. Snažíme se dát prostor zkrátka všem, koho zajímá architektura a plánování měst. 

Moje role se díky tomu postupně vyvinula ze zvukaře, osvětlovače, kameramana a střihače na kompletní technickou produkci. Vedu tým techniků, který se rozrostl, jsem zodpovědný za to, jestli je všechno domluvené, jak akce probíhají a jestli všechno v CAMPu po technické stránce funguje. Někdy se koordinace týká opravdu velkého počtu lidí, třeba pokud se tu vyhlašuje Nejkrásnější kniha roku nebo probíhají festivaly Film a architektura či Lunchmeat. Když pak nemluvíme o akcích, ale výstavách, je třeba zajistit jejich vývoj, sledovat integraci i to, jak působí na diváky. Musí se také pracovat s diváckým pohodlím. Vyzkoušet to, kde člověk v sále bude stát a co všechno uvidí. Podle toho vymyslet, jaké technologie použít a jak to pak celé zpracovat.

Nyní pracuješ i na vzniku nové výstavy o nákladovém nádraží Žižkov. Můžeš nám o ní něco prozradit?

Příprava této výstavy je pro mě zábava. Pracujeme s archivním materiálem a nově natáčenými dokumentačními záběry. Pro formát promítací stěny, kterou v CAMPu máme, skládáme prostorovou montáž. Něco takového jako první zkoušel francouzský herec a režisér Abel Gance se snímkem Napoleon, který natáčel na tři kamery a pak záběry skládal do jednoho filmu. Vlastně se neví, jestli se mu to podařilo, protože ho tento projekt zruinoval a všechen materiál zapálil. A teď to zkoušíme my. Celá výstava je dělaná na míru naší 25metrové promítací stěny, to je také největší výhoda využití celého prostoru našeho černého sálu. Když vytváříte nějaký obsah na počítači a pak to vidíte o 25 metrů větší, vypadá to jinak. Proces tak obnáší mnoho vymýšlení a testování toho, jak pak bude reálně výstava na návštěvníky působit.

Proč je velká promítací stěna pro CAMP tak důležitá?

Takový velký formát promítání nikde jinde nemají, alespoň v České republice, a stejně tak je CAMP jedinečný svým obsahem. S tím se pojí i náročná práce, protože když něco chceme na stěně prezentovat, musíme si sami přijít na to, jak to udělat, protože nám (logicky) nemá kdo poradit. Samotný prostor byl designovaný pro maximálně 10–20 lidí, kteří jsou schopni se v něm volně procházet a sledovat projekci v celé její velikosti. Mají kolem sebe vzduch a mohou vnímat perspektivu. Pokud je člověk v sále opravdu sám nebo jen s malým počtem lidí, tak je jeho vizuální obsah opravdu působivý. Akce, které dobře využily potenciál celé stěny, byl například večer nazvaný Soundtrack of Prague, festival Lunchmeat nebo i některé z přednášek cyklu Urban Talks. Člověk je ale při těchto akcích v prostoru s hodně lidmi, takže to tomu maličko ubírá na dokonalosti. Víme, že když je v sále 200 lidí, tak to není ideální, ale snažíme se všechny akce a prezentace vymýšlet a formátovat tak, aby jeho možností vytěžily co nejvíc. Ne vždy to však jde. Pak také dobře fungoval letní program, kdy si člověk díky stěně mohl na obyčejném streetview projít světová města v měřítku, jako by tam fyzicky byl.

Co děláš, když si chceš od CAMPu odpočinout a načerpat inspiraci?

Já jsem se poslední dobou definoval jako konzument audiovizuální složky. To znamená, že mám rád filmy nebo počítačové hry. A to je můj oddych. Člověk si něco zahraje nebo pustí a vlastně ho to často i inspiruje pro další práci. Existuje totiž celá rozsáhlá scéna indie her a experimentů, kterým svoboda internetu poskytuje obrovské množství nápadů. V normálním provozu zase rád navštěvuji galerie. Tam se také rád inspiruji pro to, co děláme v CAMPu. Ale vlastně tam chodím rád i jenom tak.