Pod ulicemi Prahy se rozprostírá infrastruktura delší než cesta do Madridu a zpět — zdejší vodovodní síť totiž měří téměř 4 600 km, kanalizační pak téměř 5 000 km. Skutečný tep metropole tak pulzuje několik metrů pod zemí, kde se kříží potrubí, kolektory a stoky obsluhující denně přes 1,4 milionu obyvatel i další tisíce lidí za hranicemi města. Některé části kanalizace už fungují nepřetržitě více než sto let. Metropole se proto dnes neplánuje jen v půdorysu, ale i v řezu: kapacita stok, tlaková pásma či výkon čistíren určují, kde mohou vznikat nové čtvrti, jak hustá bude zástavba i kudy povedou tramvajové tratě nebo se vybudují parky. Tato skrytá vrstva není technickým detailem, ale základní podmínkou růstu města.
Lindleyho plán: kanalizace, která předběhla svou dobu
Pražská kanalizační síť patřila už na konci 19. století k nejmodernějším v Evropě. Koncepci jednotného systému navrhl britský inženýr William Heerlein Lindley, který městu vtiskl logiku páteřních stok odvádějících vody gravitačně k centrální čistírně. Systém byl budován s mimořádnou precizností: s dostatečnými spády, revizními vstupy i robustními profily, které umožnily jeho dlouhou životnost. Klíčovou roli hrály hlavní kmenové stoky označované písmeny, stoka A a později stoka B, které postupně propojily jednotlivé části rychle rostoucího města.
Nejstarší a architektonicky nejcennější kmenová stoka A je stavěna z dvakrát pálených glazovaných cihel. Stoka odvádí odpadní vody z oblastí Prahy 1, 2, 3 a části Prahy 5.
Právě stoka A začíná ve spojné komoře takzvaného cizineckého vstupu pod Staroměstskou radnicí a vede Pařížskou ulicí pod Čechův most dál směrem k Bubenči, kde ústí do Ústřední čistírny odpadních vod. Tento více než tři kilometry dlouhý úsek odvádí vody z historického jádra města i dalších částí širšího centra. Součástí soustavy byl i cizinecký vstup jako kontrolní a bezpečnostní přístup do podzemního systému, využívaný k údržbě i ochraně infrastruktury. Už tehdy šlo o technicky i organizačně promyšlené dílo, které reagovalo na hygienickou krizi 19. století a prudký populační růst. Některé z kmenových stok slouží dodnes, jejich kapacita však v současnosti naráží na nové nároky rostoucí metropole.
„Dobro podzemí sice občas znamená rozkopané ulice, ale pro každodenní život Pražanů je naprosto zásadní,“
říká náměstek primátora pro infrastrukturu Michal Hroza.
Cizinecký vstup pod Staroměstskou radnicí je spojnou komorou, ve které začíná stoka A.
Stoka, která otevře celé čtvrti
Debata o rozvoji města se často odehrává nad terénem, skutečné limity se ale skrývají pod ním. Bez modernizace sítí nelze rozšiřovat zástavbu ani plánovat nové čtvrti. Mnohé projekty proto nezačínají architektonickou studií, ale výpočtem kapacity kanalizace.
Symbolickým projektem budoucnosti je nová kmenová stoka B. Ta naváže na historickou trasu z konce 19. století, která dodnes odvádí odpadní vody ze Žižkova, Karlína, Holešovic i části Letné směrem k Ústřední čistírně odpadních vod. Její kapacita však přestává stačit plánovanému rozvoji severního vnitřního města. Nová stoka o délce přibližně dvou kilometrů proto povede z oblasti Karlína a Libně směrem k Bubnům a dál k napojení na stávající páteřní systém. V podzemí tak vznikne nové kapacitní propojení, které odlehčí historickému vedení a umožní bezpečný odvod splaškových i dešťových vod z transformujících se území. Stavba za přibližně 1,1 miliardy korun má vzniknout v letech 2028–2030, projektová příprava pak poběží už v letech 2026–2027. Její význam není v samotné délce, ale v dopadu: klíčová je pro transformaci největšího rozvojového území metropole Bubny-Zátory. V jeho spádové oblasti může v příštích desetiletích přibýt až 110 000 obyvatel a pracovních míst. Jde o infrastrukturní stavbu, bez níž by rozvoj nové čtvrti vůbec nemohl začít. Tedy jinými slovy, bez stoky by nevznikla čtvrť.
„Technická infrastruktura někdy rozhoduje o tom, jak město vypadá na povrchu,“
říká architekt a náměstek primátora Petr Hlaváček.
Nová dvoukilometrová stoka B vytvoří podzemní propojení mezi Karlínem, Libní a Bubny-Zátory, a odlehčí tak historické trase vedoucí k čistírně v Bubenči.
Kam mizí déšť
Jedním z nejméně viditelných, ale nejzásadnějších procesů ve městě je hospodaření s vodou. Kanalizační systém musí zvládat běžný provoz i extrémní srážky, které jsou s klimatickou změnou častější. Praha má sedm hlavních kmenových stok a přes 128 tisíc kanalizačních přípojek. Více než 90 % odpadních vod směřuje do Ústřední čistírny odpadních vod v Bubenči, největší vodohospodářské stavby ve městě. Centralizace přitom není náhoda, velká čistírna dokáže čistit vodu účinněji a stabilněji než síť menších provozů.
S vodou se ale dnes nepracuje jen jako s odpadem. Inženýři stále častěji sledují její energetický potenciál. Odpadní voda má stabilní teplotu, kterou lze pomocí výměníků využít k vytápění budov nebo ohřevu užitkové vody. Ve velkých evropských městech už podobné systémy fungují a Praha zkoumá jejich využití pro nové čtvrti i veřejné budovy. Kanalizační systém se tak postupně proměňuje z čistě hygienické infrastruktury na nenápadný, ale stabilní zdroj energie.
Čistírna v Bubenči je klíčovým bodem celé podzemní sítě. Je to místo, kde se sbíhají stoky z většiny města a odkud se vyčištěná voda vrací zpět do řeky.
Investice, které nejsou vidět
Právě proto investice do technické infrastruktury rostou. Rozhodují o tom, zda se město může rozvíjet zevnitř a udržitelně. „Za poslední tři roky se objem investic do obnovy vodohospodářské infrastruktury v Praze zdvojnásobil a blíží se pěti miliardám korun. Jsou to projekty, které se nepromění v ikonickou stavbu ani turistickou atrakci, ale bez nich by žádná ikonická stavba vzniknout nemohla,“ říká náměstek primátora pro infrastrukturu Michal Hroza a dodává: „I technické objekty dnes získávají veřejnou dimenzi. Příkladem je areál Vinohradské vodárny, který se v současné době proměňuje v centrum Hydropolis. Návštěvníci se tu seznámí s cestou vody městem, vystoupají na vyhlídku ve věži a vstoupí do prostoru, který spojuje techniku, vzdělávání a veřejný prostor.“ Infrastruktura se tak z neviditelného zázemí mění v součást městské kultury.
Projekt Hydropolis v bývalé Vinohradské vodárně představí vodu jako klíčový městský zdroj od její cesty potrubím až po moderní technologie, které umožňují její opětovné využití.
Pod ulicemi Prahy funguje paralelní struktura řízená fyzikálními zákony, která udržuje metropoli v chodu každou sekundu. Její kapacity a technické parametry už dnes určují, kde se bude stavět a jak bude Praha vypadat za deset, dvacet i padesát let. O významu těchto skrytých struktur, které jsou podmínkou kvalitního urbanismu, se diskutovalo v CAMPu v rámci cyklu Velké změny Prahy.
Záznam si můžete prohlédnout zde:
související
