Jste absolventem/tkou architektury na University of Cardiff. Po studiích jste ale od této profese trochu utekli. Nikdy jste nelitovali, že jste nešli cestou navrhování staveb?

Udělali jsme to částečně proto, že jsme dostali příležitost pracovat v časopise Architectural Review a řekli jsme si, že to zkusíme. Docela rychle se ukázalo, že nám to jde a během pár let jsme se z asistování redakci posunuli k zastupování šéfredaktora. Tehdy jsme si říkali, že nám tím vesmír možná něco naznačuje. Dnes si samozřejmě občas říkáme, jestli jsme se přece jen neměli držet navrhování, protože architekturu milujeme – milujeme budovy i města a máme obrovský respekt k lidem, kteří v tom oboru pracují.

Možná i proto se kromě psaní věnujeme sochařství, abychom si zachovali kontakt s tím, co souvisí s tvary, materiály, strukturou a barvami. Ale myslíme si, že i lidé, kteří nejsou aktivními architekty, mohou významně přispět ke světu designu a architektonické politiky – stejně jako designéři a designérky mohou přispívat ke kritickému diskurzu. Mezi těmito dvěma světy snad pořád existuje živý vztah.

Říkají vám někdy architekti: „Nemáte právo nás hodnotit, když sami nestavíte?“

Ano, někteří lidé říkají: „Jak mě můžete kritizovat?“ Existuje určitý druh snobů, kteří se dívají svrchu na ty, kdo nesplnili jejich představu o „správné kariérní cestě“. Myslím, že to je hloupý způsob uvažování. Každý člověk má jiné zkušenosti a kvality, které může světu nabídnout. Takže ano, občas kritice čelíme, ale nebereme ji moc vážně. Vypovídá spíše o těch, kdo ji pronáší, než o nás.

Několik let jste působili jako ředitel/ka organizace Open City. Ta dává lidem příležitosti objevovat svá města prostřednictvím festivalů, jako je mezinárodní Open House, který je mimochodem v Praze velmi populární. Jaký smysl má pro vás tahle akce z pohledu kurátorství?

Vedli jsme Open City čtyři roky a podařilo se nám proměnit festival z akce spíše pro starší a zámožnější publikum na otevřenou událost pro všechny komunity. Londýn je neuvěřitelně pestrý, najdete tu různé kultury, jídlo i pouliční život, a právě tahle rozmanitost město utváří. Z kurátorského pohledu pro nás Open City znamená tuto pestrost ukázat a dát „obyčejným“ lidem možnost mluvit o tom, jak se město buduje. Předtím jsme pracovali v Architectural Review a Architecture Foundation, ale teprve tady se nám podařilo skutečně propojit architekturu s lidmi, kteří ji běžně nesledují.

Do Prahy jste se přijeli podělit o své postoje a obavy spojené s rolí kritiky v současné architektuře a městotvorbě. Máte pocit, že se její úloha mění, a to i s nástupem umělé inteligence, která otřásá mediálním prostředím?

Ano, ve své přednášce chceme hovořit právě i o tomhle. Pro novináře je to nesmírně těžká doba. Předáváme obrovskou moc několika málo obřím technologickým firmám, které rozhodně nemají na srdci naše dobro. Děje se to bez demokratické kontroly a neuvěřitelně rychle. Je to děsivé, určitě to změní podobu kulturního diskurzu a vlastně celkově způsob, jak řešíme spoustu věcí.

Ale každá krize v sobě nese i příležitost. Pro lidi jako jsme my, kteří se zajímají o kritický dialog v městotvorbě, je teď výzvou hledat formáty mimo online prostředí, mimo psaný text. Hledat způsoby, které nelze snadno „přefiltrovat“ přes jazykové modely, ale které působí na lidi tělesněji, hmatatelněji. Chceme v Praze mluvit o tom, jak si vzít zpět moc těchto platforem a propojit kulturu a kritiku prostřednictvím osobního prožitku, různých forem dialogu, ne jen psaného textu.

Můžete být konkrétnější?

Vy sama jste dnes přijela na skateboardu a chystáte se jít jezdit i potom. To je dobrý příklad aktivity, která je ze své podstaty městská a testuje hranice veřejného prostoru. Kdo má právo skateboardovat? Kdo se cítí vítán? Kdo ne? To jsou otázky, které se dají nejlépe probírat ne online, ale právě ve skateparcích nebo kolem nich. Vidím šanci proměnit „krizi“ kolem AI a ChatGPT v něco, co obohatí kulturní život a kritickou debatu. Ale musíme se o to zasadit sami, protože Sam Altman (ředitel společnosti OpenAI, pozn. red.) nám v tom pomáhat nebude.

Takže změna podle vás musí přijít „odspodu“?

Myslím, že od všech. Také politici se musí probudit. Lidé na vrcholu společnosti si musí uvědomit, že i oni nesou odpovědnost. Ale čekat jen na premiéry a primátory nestačí, přispět musí každý z nás.

Zaznamenáváte v britských médiích úbytek prostoru pro kvalitní psaní o městě?

Rozhodně. Během posledních deseti let zaniklo spoustu architektonických a designérských časopisů. Téměř všechny velké noviny mívaly svého architektonického kritika, dnes už jen tři ze šesti nebo sedmi. To, co dřív tvořilo živý ekosystém diskuse a myšlenek, se vyprázdnilo.

Důvodů je několik – lidé ruší předplatné, náklady na život rostou, bydlení je nedostupné. Navíc řadu médií vlastní investiční fondy nebo jiné struktury, kterým nejde o kvalitu obsahu, ale o zisk nebo prestiž. Dopustili jsme, že se média rozprodala, vyprázdnila, stala se majetkem cynických vlastníků. A teď totéž děláme s veřejným diskurzem online. Twitter býval živým prostorem pro zajímavé debaty, dnes je plný nenávisti. A to se stalo proto, že ho vlastní lidé, kterým na jeho kvalitě nezáleží. Podobný vývoj postihl i noviny. Ale dá se to změnit. Není ani potřeba tolik předplatitelů, aby se udržel kvalitní časopis. A naštěstí vznikají nové malé platformy, které to dělají dobře, což nám dává naději.

Ve svých článcích mluvíte o „krizi představivosti“. Tedy, že jsme si zvykli na města, která slouží trhu, ne lidem. Jakou roli v tom podle vás hrají developeři a politici?

Nesmíme je házet do jednoho pytle. Jsou úžasní developeři, kterým jde o klima, komunitu, sociální dopady. A jsou politici, kteří do politiky vstoupili s upřímnou snahou zlepšit svět. Ale jsou i cyničtí developeři, kterým jde jen o zisk, a politici, kteří chtějí hlavně moc. Problém je, že ti druzí často dostávají víc prostoru a moci. V Británii například polovina nového bydlení vzniká jen u deseti firem, to je katastrofa. Zabíjí to inovaci a dává to těmto firmám obrovskou moc. Přitom spousta menších developerů dělá výborné projekty, ale nedostanou se ke kapitálu ani k pozemkům.

Podobná je situace i v Česku, kde se většina pozemků prodala už v devadesátých letech a dnes na nich staví pár velkých firem.

Ano, to je velmi podobné. A politici? Tam je to taky složité. Schvalování staveb vyžaduje veřejný souhlas, což by mělo být to nejzajímavější na demokracii: že může říct „ano“ nebo „ne“ jakémukoli návrhu budoucnosti města. Jenže politici často nechávají developery stavět mizerné projekty, protože se bojí nebo jsou zkorumpovaní. Nedávno například labouristická strana, která je teď u moci, přijala obrovské dary od developerů a hned začala rušit regulace a umožňovat výstavbu, která by dřív neprošla. To nám nepřijde jako zdravá demokracie, ale spíš jako forma korupce s dlouhodobými následky. Ty budovy tu přece zůstanou desítky let.

Když tak ostře kritizujete způsob, jakým se dnes staví, jaký vztah máte s developery? Berou vás jako partnera, nebo spíš jako nepřítele?

Ti dobří developeři, například Urban Splash, Igloo nebo Situ, se zajímají o architekturu a urbanismus a považujeme je za kolegy. Naopak existuje skupina, která nás vnímá jako protivníky nebo nás ignoruje; jsou to většinou ti, které nikdy nikde nevidíte ani neslyšíte. Takové bychom měli více tlačit k odpovědnosti.

Ve svých textech často překračujete hranice architektury. Píšete o genderu, sociální nerovnosti, klimatické krizi i moci médií. Vnímáte nově postavený dům jako zrcadlo hodnot ve společnosti?

Ano. Psaní o architektuře a městotvorbě je pro nás úzce spojené se společenskou kritikou. Čtenářům se snažíme pomoct v pochopení souvislostí, kontextu. Ukazujeme, jak vypadá život právě v tomto momentu. Kritika architektury není nutně o dopadu na onu budovu, je o oslovení samotného čtenáře. A snaze změnit způsob, jakým se dívá na svět kolem sebe.

Co vám dnes nejvíce chybí ve veřejné debatě o architektuře?

Podle mě jí chybí více ostrosti. Možná proto, že média jsou v útlumu, lidé se bojí o práci, o peníze. Vzniká spousta „slušných“, ale mdlých článků, které popisují, kdo co postavil a kde, ale neřeší proč. Neptají se, jestli to šlo udělat lépe nebo jinak. Jsou to texty, které by klidně mohl napsat ChatGPT. Jistě, máme pár skvělých novinářů, jichž si vážím, ale celkově mi v britském psaní o architektuře chybí víc kritického pohledu. Jako freelance autor/ka se občas cítíme osaměle, rádi bych měli víc „spolubojovníků“, kteří se nebojí ozvat.

Do jisté míry je to pochopitelné. Když jste novinář na volné noze, ostřejší kritikou riskujete. Možná vás už nikdo nikam nepozve.

Přesně tak. Sami s tím máme zkušenost. Nedávno jsme byli v Číně na press tripu a dovolili jsme si jen velmi mírnou kritiku jedné nepovedené instalace, ani jsme ji nakonec nedali do článku, jen jsme o tom napsali příspěvek na Instagram. A PR manažerka výpravy, Američanka, se na nás hrozně rozčílila, byla agresivní a nepříjemná. A přitom ta kritika byla opravdu neškodná.

To je problém: když něco zkritizujete, riskujete, že vás příště nevezmou, že nedostanete přístup, a to odrazuje lidi od otevřené debaty. Takže ano, chápu, proč ostatní autoři a editoři nejsou vždy tak odvážní, jak by mohli být, ale myslím, že řešením je větší kolektivní síla. Kdyby se takto chovalo víc autorů, bylo by mnohem snazší čelit těm nabručeným PR manažerům nebo problematickým projektům. Síla je v počtu, řekl bych.

Pokud bychom se měli bavit o městech budoucnosti, co byste chtěl, aby si z vašich textů odnesla příští generace architektů?

Kdybychom mluvili o městech budoucnosti, chtěli bychom, aby příští generace architektů pochopila, že HDP není spolehlivým ukazatelem kvality života. Růst HDP neznamená vždy prospěch společnosti, protože zahrnuje aktivity, které nemusí přinášet lidem ani životnímu prostředí skutečný užitek. Často platí, že vyšší HDP znamená i vyšší emise uhlíku. Města budoucnosti by proto měla kritičtěji přistupovat k HDP a hledat způsoby, jak ekonomiku učinit spravedlivější a ekologičtější, místo aby slepě sledovala růst.

Pusťte si záznam celé přednášky: