Říkáte, že architektura nikdy neexistuje ve vakuu – že nejdřív musíme pochopit hodnotu a kontext toho, co stojí. Co to v praxi znamená?

Jako architekti máme tendenci hledat, co nefunguje. Přijdeme do prostoru a hned vidíme, co by se mělo změnit, co zbourat, co opravit. Moje mentorka z programu Rolex Mentor and Protégé Arts Initiative, architektka Anna Lacaton, mě ale naučila obrátit perspektivu: nejdřív hledat to, co funguje. Zní to jednoduše, ale je to skutečné cvičení.

Jakmile si ho osvojíte, zjistíte, že toho funguje překvapivě hodně a že některé věci bychom měli spíš zachovat a podpořit, než měnit. Role architektury se pak posouvá: místo něčeho, co přichází shora, ruší a nařizuje, se stává něčím, co spustí změnu zevnitř.

Jak se tenhle způsob práce naučit a kdo by ho měl vlastně dělat? Někdo „zevnitř“, nebo může být stejně cenný i pohled zvenčí?

Je to kombinace všeho dohromady. Já měla výhodu, že jsem v Burdž Hammúd, kde jsem studii dělala, i vyrůstala, takže jsem spoustu věcí znala už z dětství. Tušila jsem, co mě štve.

Zároveň je ale důležité se v tom prostoru pohybovat a chápat jeho kontext. Ten bude jiný tady v Praze, v Bejrútu nebo třeba v Amsterdamu. A zásadní je mluvit s lidmi a pochopit, co je pro ně skutečně důležité. Klíčové je, aby komunita měla hlas při tvorbě prostoru. Aby architektura nebyla jen pro pár lidí, ale skutečně demokratická. Architekt by pak měl být spíš mediátor než autor. To ale neznamená, že pohled zvenčí nemá hodnotu. Musí vycházet z hlubokého porozumění místu, jeho historii a lidem, kteří tam žijí. Jinak zůstávají i dobře míněné intervence odpojené od reality.

Burdž Hammúd začínal jako uprchlický tábor pro Armény prchající před genocidou. Dnes je to živá, hustě osídlená čtvrť. Jaké jsou její potřeby v současnosti – sociální, ekonomické a klimatické?

Čtvrť se neustále proměňuje a přizpůsobuje se novým příchozím i jejich potřebám. Ulice jsou úzké a zástavba natolik hustá, že tady nikdy nemůžete začít od nuly, na zelené louce. Vždy musíte vycházet z toho, co už existuje.

Na první pohled toto místo působí chaoticky, jako nesourodá záplata jednotlivých zásahů. Pod tím chaosem je ale systém, struktura a vztahy mezi lidmi. A právě to je potřeba pochopit a stavět na tom.

Ve čtvrti, o které mluvíme, jste vyrůstala. Přijde mi, že vyrůstat na místě se složitou historií, které je určitým způsobem zanedbávané, může paradoxně přinášet velkou svobodu – je pak snazší věci přetvářet a měnit. Cítíte to podobně?

Rozhodně! A myslím, že to bylo formativní v tom nejsilnějším slova smyslu. Vyrůstat v takové čtvrti mi pomohlo pochopit, jak moc manipulace s prostorem ovlivňuje životy lidí, a to pozitivně i negativně.

Jako dítě jsem žila v podmínkách, které jsem nepovažovala za úplně dobré, a často jsem si říkala: kdybych jen mohla tohle změnit nebo tamto posunout, bylo by to pohodlnější. Myslím, že právě to můj zájem o architekturu dovedlo až do extrému. Zároveň jsem vyrůstala s láskou ke kultuře, ale bez veřejných parků nebo hřišť, zato s obrovskou mírou interakce mezi sousedy. To vás naučí vnímat, co prostor znamená, trochu jinak.

O svém výzkumu jste se rozhodla také natočit dokumentární film Bourj Hammoud: The Value of the Existing. Proč? Byla to snaha zpřístupnit architekturu širšímu publiku?

Měla jsem velký problém s reprezentací. Když děláte drobné, skoro až akupunkturní zásahy, přidáte schodiště tady, otevřete zeď tam, v architektonickém výkresu to vypadá, jako byste nedělala vůbec nic. Začala jsem se tedy ptát, jak nejlépe vysvětlit a ukázat, co dělám. Film byl jediné médium, které dokázalo zachytit čtvrť takovou, jaká je: hlučnou, tiše pulzující, chaotickou i strukturovanou zároveň. Byl to můj první film a sám o sobě obrovská výzva. Natáčeli jsme v lednu a v květnu už běžel. Ale stálo to za to.

Architektonické školy stále často učí, že úspěch znamená navrhnout něco nového, odvážného, ikonického. Cítila jste někdy tlak „něco postavit“, abyste byla „opravdovou“ architektkou?

Technicky vzato nemám problém s velkými budovami ani s tímto způsobem práce. Nejde však o přístup, který by se hodil pro všechny situace. Svět si navíc demolice může dovolit čím dál méně, a to jak z ekonomického, tak sociálního i ekologického hlediska.

Stavebnictví patří k nejvíce znečišťujícím odvětvím. Proto si myslím, že potřebujeme jiný způsob uvažování; méně o produkci objektů, více o tom, jak lidé sami tvoří a obývají prostor. A pak, upřímně, by bylo hezké jednou navrhnout opravdu skvělou budovu. Uvidíme. Zatím to ale v plánu nemám. [smích]

Vy jste dokonce učila studenty a studentky architektury a umění v Amsterdamu dívat se na architekturu skrze science fiction. Jak to funguje?

Vychází to z přesvědčení, že problémy světa se posouvají mnohem rychleji, než architektura stíhá reagovat. Spekulativní přístup je způsob, jak si trénovat delší perspektivu: místo navrhování pro příštích deset let si klást otázku, jak bude svět vypadat za padesát nebo sto let. A začít na ni odpovídat už teď. Sci-fi v tom hraje zásadní roli. Učí nás myslet v příbězích a scénářích, ne jen v plánech a řezech.

A jaké bylo pracovat s mladými lidmi?

Překvapivé. A místy i znepokojivé. Studenti byli mnohem pesimističtější ohledně budoucnosti, než jsem čekala. Dávali najevo nejen pesimismus, ale někdy až beznaděj. Nejvíc mě však překvapilo, že moji libanonští přátelé, kteří objektivně zažili mnohem horší věci a vyrůstali v náročnějších podmínkách, byli paradoxně optimističtější než mnozí jejich evropští vrstevníci. Nevím přesně, co si z toho vzít, ale přemýšlím o tom dodnes.

Kdybys měla vybrat jednu věc, kterou bychom si mohli z Burdž Hammúd přivézt do našich středoevropských měst, co by to bylo?

Mnohem větší autonomii pro lidi při tvorbě prostoru. To je vše.