Finsko je opakovaně označováno za nejšťastnější zemi světa. Vy zase mluvíte o architektuře jako o „infrastruktuře štěstí“. Co si pod tím konkrétně představit?

Možná je pro nás typické i to, jak žijeme v kontrastech – dlouhé tmavé zimy a světlá léta, teplo a chlad, sauna a ledová voda. Právě tyhle protiklady dávají životu rytmus a rovnováhu. Architektura v tom hraje důležitou roli. Naučili jsme se z omezených prostředků vytvářet kvalitu a prostředí pro každodenní život. Nejde o objekty, ale o to, co se mezi nimi odehrává, o vztahy, pohyb a sdílený čas. Architektura sama o sobě štěstí nevytváří, ale může podporovat společnost, kde vzniká. V praxi to znamená pracovat s místem jako celkem a propojit architekturu, veřejný prostor i každodenní využití.

Takto přistupujeme ke všem našim projektům. U Dance House Helsinki jsme navrhli novou budovu, která se napojuje na původní industriální areál a rozšiřuje ho o otevřené veřejné prostory. Prosklené foyer funguje jako sdílené zázemí pro celý areál a přirozeně zve dovnitř, aniž by určovalo, jak má být využíváno. U Seinäjoki City Library Apila jsme naopak formovali plynulý vnitřní prostor, kde na sebe jednotlivé funkce navazují bez ostrých hranic. Organicky tvarované interiéry, práce se světlem a jasná orientace vytvářejí prostředí, ve kterém se lidé mohou volně pohybovat, zastavit i setkávat.

Vaše architektura působí klidně a soustředěně. Jak o prostoru přemýšlíte?

Už Alvar Aalto mluvil o „malém člověku“ a každodenní zkušenosti a Frank Lloyd Wright o propojení materiálu, prostoru a prostředí. Na to navazujeme. Budova by neměla všechno vysvětlovat, měla by dát prostor interpretaci. Když není všechno určeno, lidé si mohou k místu vytvořit vlastní vztah. Architektura tak není hotový scénář, ale spíš nabídka možností.

Dnes se architektura často ocitá pod tlakem trhu a rychlosti developmentu. Má architekt ještě reálnou možnost ovlivnit kvalitu prostředí?

Dnes je klíčová schopnost propojovat různé aktéry a hledat společnou vizi. Architekt už není jen autor formy, ale i facilitátor procesu. Zároveň je ale potřeba vyvažovat silný vliv trhu větším důrazem na kulturu, kvalitu a dlouhodobé uvažování. Ve Finsku v tom hrají důležitou roli anonymní architektonické soutěže, kde rozhodují myšlenky, ne jména. Pomáhají udržet kvalitu prostředí. I v omezených podmínkách je totiž možné vytvářet architekturu, která má smysl a obstojí v čase.

Pojďme k některým vašim projektům. U Amos Rex jste vytvořili galerii, která je skrytá pod zemí, ale velmi přítomná ve veřejném prostoru. Vnímáte to jako posun od „objektu“ k „zážitku“?

Ano, rozhodně. Architektura je v konečném důsledku o lidském prožitku a společenském životě. Jsme smyslové bytosti. Architekturu vnímáme tělem – prostřednictvím světla, textury, zvuku a proporcí. Přesto je atmosféra v současné architektonické debatě často podceňovaná, protože pozornost se soustředí spíše na vizuální formu nebo ikonický vzhled. Ve skutečnosti si ale pamatujeme hlavně to, jak jsme se na místě cítili. Materiálnost však stále hraje roli, protože nehmotné vždy existuje ve vztahu k hmotnému. V případě Amos Rex jsme nechtěli vytvářet dominantní objekt ve městě. Pracovali jsme se stávající strukturou města a rozšířili veřejný prostor. Galerie se z velké části nachází pod zemí, ale její přítomnost se projevuje skrze kopule na náměstí nad ní. Ty fungují jako světlíky i jako nový městský terén – lidé na nich sedí, chodí po nich a setkávají se.

Další váš projekt, stadion Tammela, spojuje fotbalový stadion s bytovou zástavbou a městskou infrastrukturou. Je tato hybridizace v dnešní době nezbytností?

Hybridizace často vychází z nutnosti, ale může přinášet nové kvality. V Tammela jsme neřešili jen stadion, ale celou složitou urbanistickou situaci. Museli jsme zachovat fotbalovou funkci a zároveň do struktury začlenit bydlení, aniž by se narušila logika městského bloku. To vyžadovalo jak oddělení, tak integraci. Funkce jsou rozděleny horizontálně, ale sjednoceny vertikálně. Když se různé, a dokonce i protichůdné prvky pečlivě spojí, mohou vytvořit synergii. Výsledkem je něco pestřejšího než jen budova s jediným účelem. Popisujeme to jako „jemnou monumentalitu“, tedy architekturu, která je přítomná, ale nepůsobí dominantně.

Právě vznikající Muzeum architektury a designu v Helsinkách se vyznačuje fasádou z recyklovaných cihel. Jakým způsobem přistupujete k udržitelnosti v tomto projektu?

Pro nás je nejudržitelnější budova taková, kterou lidé oceňují a chtějí zachovat. Technická řešení jsou důležitá, ale kulturní udržitelnost je ještě zásadnější. Použití recyklovaných cihel je jak ekologickým, tak kulturním prohlášením. Cílem projektu je znovu využít velké množství demoličního materiálu, a snížit tak uhlíkovou stopu spojenou s výrobou nových cihel. Zároveň ukazuje, že i znovupoužité materiály mohou mít vysokou architektonickou kvalitu a estetickou hodnotu. Fasáda není jen technickým řešením, ale nese v sobě paměť. Každý znovupoužitý prvek propojuje novou budovu s historií města.

Samotné muzeum je více než jen institucí. Je koncipováno jako otevřený, přístupný „dům designu“; nejen místo pro odborníky, ale také pro rodiny, návštěvníky a širokou veřejnost. Spojuje hlavní finské architektonické a designové instituce, a vytváří tak novou kulturní platformu, která klade důraz na vzdělávání, participaci a zapojení veřejnosti.