Telefonní linka fungovala sice v českých zemích již od konce 19. století, prvních budek jsme se však dočkali až v roce 1911, a to v ulicích Prahy. Tyto drobné stavby mají původ v Berlíně, na německém Postupimském náměstí byla budka umístěna již v roce 1881. Amerika zase nese prvenství v systému platby penězi, a ne papírovými kupóny, jak tomu bylo původně. V některých zemích jsou tyto městské prvky součástí kulturního dědictví. Nemálo z nás si možná při zaslechnutí pojmu „telefonní budka“ vybaví tu ikonickou červenou z Londýna. Zatímco v jiných částech světa postupně vymizely už v uplynulých letech, u nás se tak stalo až minulý týden. Sedmnáctý červen tak ukončil stodesetiletou éru jejich využívání.

Ze třiceti tisíc na nulu

Telefonním budkám se stal osudným technologický vývoj, rozvoj pevných linek a později přechod na bezdrátové a dokonce chytré telefony. Ještě na přelomu tisíciletí byly tyto pouliční automaty hojně využívány a po republice jich bylo rozeseto na 30 tisíc. Po roce 2000 však začal zájem o ně upadat a postupem času byly demontovány, až nakonec zmizela i ta poslední z obce Hlubyně na Příbramsku. Stalo se tak po rozhodnutí Rady Českého telekomunikačního úřadu, že budky nebudou dále financovány ze státního rozpočtu. Jejich odkaz mohou ale stále připomínat například knihobudky umístěné nejen v pražských ulicích.

Haló, tady Praha

Oficiální označení veřejný telefonní automat se objevoval podle fotografií z archivu hlavního města Prahy již v roce 1925, možná ale i dříve. Budky byly původně vyrobeny ze dřeva, postupně přibyly skleněné, kovové či plastové prvky a měnil se jejich tvar i objem. Než byly první telefonní drobné stavby do pražských ulic umístěny, k vzájemnému zvukovému spojení sloužil systém telefonních ústředen. Ta nejstarší se nacházela na starém městě a byla v provozu od roku 1882. Další ústředny vznikaly v následujících letech například v Plzni nebo Chebu. Na fotografii z roku 1908 se nachází ústředna v Jindřišské ulici v Praze, která od konce 19. století propojovala Prahu s Vídní. Po první světové válce se ústředny automatizovaly. Práce spojovatelek se tak postupně zúžila jen na obsluhu meziměstských a mezinárodních hovorů.

Zázemí ústředny v Jindřišské ulici se ve spojitosti se stálým nárůstem poptávky začalo stávat nedostačujícím, ve 20. letech 20. století proto vyrostla ve Fibichově ulici na Žižkově novostavba určená telekomunikačním účelům. V současné době je stejně jako u telefonních budek stavba bez využití a slouží tak pouze jako jedna ze zastávek po pražských památkách ve stylu art deco. Další budovou s podobným osudem je i Ústřední telekomunikační budova v Olšanské ulici, přezdívaná „Mordor“. Je jen otázkou, zda tyto budovy dříve nepostradatelného účelu zmizí ze světa stejně jako budky nebo jim bude nalezeno nové využití.